Bohnice jsou zmiňovány už v listině z roku 1158. Koncem 16. století patřily ke statkům nejvyššího purkrabství. V roce 1870 zde byla postavena první česká továrna na dynamit. V r. 1900 byly Bohnice (Bojmice) s 679 obyvateli a se zemským blázincem vsí okresu Karlín.
Psychiatrická léčebna zde byla postavena v letech 1906–11. V r. 1922, kdy se Bohnice staly součástí Prahy VIII, měly 3179 obyvatel (bez pacientů léčebny). V r. 1949 bylo k.ú. Bohnice přičleněno ke správnímu obvodu Praha 8 (společně s Kobylisy, Střížkovem a částmi Libně, Karlína a Troje). V r. 1960 zůstalo k.ú. Bohnice součástí Prahy 8 a v roce 1990 se stalo součástí městské části Praha 8.
70. letech 20. století bylo v jižní části Bohnic a severní části Troji postaveno velké sídliště Bohnice. Jeho jižní část, ležící v katastrálním území Troja, se někdy označuje sídliště Bohnice-jih. Sídlištní komplex navrhl architekt V. Havránek. Sídliště dimenzoval pro zhruba 30 000 obyvatel, postaveno bylo okolo 10 000 bytů. Spolu se sídlišti Čimice, Kobylisy, Ďáblice a Prosek vytváří takřka souvislý pás, který je někdy nazýván Severní Město. Toto označení se ovšem nestalo tak užívaným jako analogický termín Jižní Město.
Sídliště Bohnice bylo stavěno jako stavba česko-polského přátelství, a proto je velká část ulic pojmenována po polských městech (např. Lodžská, Zhořelecká, Hnězdenská). Jen výjimečně bylo užito pojmenování po polských politicích (Rokossovského), takže se po roce 1989 názvy většinou neměnily.
Kulturním centrem sídliště je Kulturní dům Krakov, kde se nachází pobočka městské knihovny a několik koncertních sálů, kde se pořádají koncerty především folkové hudby. Druhým přirozeným kulturním centrem je Psychiatrická léčebna, která k sídlišti těsně přiléhá. Vedle léčebny a nedaleko nákupního areálu Odra leží Gymnázium Ústavní, jehož část je specializována na výuku italštiny.
Na Krakově je i nově postavené třípatrové obchodní centrum.
Na sídlišti se nachází nejdelší panelový dům v České republice - dům v ulici Zelenohorská.[3] Měří 300 metrů a má 18 vchodů. Série mnohavchodových a vysokých panelových domů (ulice Poznaňská, Krynická, Feřtekova ad.) vizuálně vytvořila z pohledu z pražského centra iluzi jakýchsi novodobých „hradeb“ na okraji Prahy, což podnítilo v 70. a 80. letech vznik městské legendy o tom, že pás sídlišť typu Bohnice vznikl jako bariéra pro případný atomový útok na hlavní město.[4]
Na bohnickém sídlišti byla natáčena řada filmů a seriálů, často sloužilo jako symbol určité historické, společenské a architektonické etapy.[5] Bohnice se tak objevily například v seriálu Arabela (scény, kdy se pohádková říše pod vedením princezny Xenie mění v moderní industriální zónu), ve filmu Milana Šteindlera Vrať se do hrobu (interiéry experimentálního domu hotelového typu v Hlivické ulici, pohled na Gymnázium Ústavní z něj), v dětském filmu Karla Kachyni Čekání na déšť (natáčeno v ulici Poznaňská a v areálu střediska Odra), pohledy na Odru se objevují i ve filmu Smích se lepí na paty, kde sídliště tvoří kontrast k idylickému prostředí horské přírody, v níž žije hlavní hrdina (Vlastimil Brodský).